V roce 1740 začal Jan Dismas Zelenka pracovat na svém posledním rozsáhlém projektu, který ovšem nikdy neuskutečnil: na kompozici první ze šesti tzv. posledních mší (Missae ultimae), k nimž patří také Missa Omnium Sanctorum (ZWV 21). Když Zelenka v noci z 22. na 23. prosince 1745 zemřel, zůstalo z tohoto mešního cyklu jen torzo. Traduje se, že Zelenka trávil poslední léta života v ústraní jako solitér a uzavřený podivín. Takový portrét Zelenky se opírá o zmínku publikovanou v roce 1862 Moritzem Fürstenauem, který tvrdí, že Zelenka žil zřejmě poněkud samotářským a izolovaným životem. Přesto byl svými současníky obdivován, jak se můžeme dočíst v tisku Johanna Gottloba Kittla Lob-Gedicht auf diesächsische Hofkapelle z roku 1740, v němž vyjadřuje k Zelenkovi velký obdiv, když tvrdí, že „je vysoce uznávaným a vynikajícím virtuosem a že v jeho církevní hudbě cítíme nebeské radosti“. Kromě toho od Friedricha Rochlitze, který to slyšel od Johanna Firedricha Dolese, se dovídáme, že nejméně dva Bachovi žáci – Doles sám a Gottfried August Homilius – nijak neskrývali, že dávají přednost Zelenkově církevní hudbě před hudbou drážďanského hlavního kapelníka Hasseho. Ve světle těchto názorů je nepravděpodobné, že by byl Zelenka nešťastným a podceňovaným hudebníkem, jak se nám popularizační historie snaží namluvit.

Zelenku nepochybně ovlivnila forma mše, jak se vyvinula v Neapoli během první poloviny 18. století. Ve své sbírce chrámové hudby měl také díla neapolských skladatelů, jakými byli Francesco Durante (1684–1755), Francesco Mancini (1672–1737), Domenico Sarro (1679–1744) a Alessandro Scarlatti (1660–1725). Navíc mezi lety 1738 a 1740, kdy saský princ Friedrich Christian pobýval během své kavalírské cesty v Itálii, byla neapolská chrámová hudba – včetně zhudebněných mší Giovanniho Battisty Pergolesiho (1710–1736) – posílána zpět do Drážďan. Missa Omnium Sanctorum je typickým příkladem tzv. číslové mše komponované ve stilo misto, což znamená, jako v tomto případě, že zde stojí vedle sebe tutti sbory a brilantní koncertantně pojaté vokální a instrumentální věty, stejně jako energické fugy psané ve stile antico, dvojité fugy, fugy s nezávislým instrumentálním doprovodem a sólové árie s typickými znaky galantního stylu.

Úvodní Kyrie eleison I, Christe eleison a Kyrie eleison II v Missa Omnium Sanctorum mají ustálené formové schéma: sborové tutti – sólová árie („arioso“ pro tenorové sólo) s instrumentálním doprovodem (později Zelenka tuto větu paroduje ve svých Litaniae Lauretanae „Consolatrix afflictorum“ z roku 1744, ZWV 151) – tutti sborová fuga. Gloria má šest vět. Gloria in excelsis Deo je napsána jako zářivý koncertantní sbor, zatímco Qui tollis peccata mundi pojal Zelenka jako árii pro sólový soprán. Následují dvě dvojice vět. Quoniam tu solus Sanctus I v tutti sboru a orchestru uvozuje árii Quoniam II (v galatním stylu pro sólový alt s doprovodem prvních a druhých houslí, viol a bassa continua); Cum Sancto Spiritu I je opět introdukcí v tutti k energické fuze Cum Sancto Spiritu II, která uzavírá část Gloria.

Je známo, že kvůli dlouhému dogmatickému textu patří Credo obecně k nejméně inspirativním a imaginativním částem mše. Ovšem Zelenka zhudebňuje text jako plně prokomponovanou větu. Ačkoliv má rozsah pouhých 263 taktů (a mnohé z textu se překrývá), Credo z Missa Omnium Sanctorum se rozpadá do pěti jasně patrných oddílů: Credo, Et incarnatus est, Crucifixus, Et resurrexita Et vitam venturi saeculi, Amen. Úvodní, živý klasický ritornel, pevně ukotvený v tónině a moll, tvoří tři hlavní úseky: vstup – pokračování a rozvíjení úvodních myšlenek – závěr v hlavní tónině. Úseky tohoto ritornelu spojují epizody, v nichž jsou proklamovány dogmatické pravdy Creda. Hudební materiál ritornelu také vystupuje na pozadí sborově, sylabicky deklamovaného textu. Objevuje se též jako instrumentální mezihra buď samostatně, nebo v kombinaci s hudebním doprovodem. A tak každý z těchto úseků i přes mnohost různých a kontrastních prvků přispívá k celistvosti věty. Po Sanctus ve sborovém a orchestrálním tutti následuje pozoruhodné Benedictus pro soprány a alty, které zpívají pseudogregoriánskou melodii v unisonu s doprovodem vířivých vysokých smyčců.„Osanna in excelsis“ v přísně fugovém tutti uzavírá tuto část mše. A nakonec Agnus Dei komponované jako majestátní koncertantní sbor, po němž následuje číslo pro sólový bas, a s návratem hudby Kyrie II na text „Dona nobis pacem“ vytváří velký oblouk uzavírající Zelenkovu šestou a poslední mši.

Janice Stockigt