zhudebnil biblický chvalozpěv Magnificat nedlouho poté, co se v roce 1723 ujal postu kantora u svatého Tomáše. V Lipsku tvořila modlitba Magnificat pravidelnou součást bohoslužeb a o běžných nedělích se zpívala německy, avšak při významných svátcích, zejména o těch mariánských jako Zvěstování a Navštívení Panny Marie či Uvedení Páně do chrámu, se uváděla latinsky.

Jde o vůbec první velkou liturgickou skladbu, v níž Bach vycházel z latinského a nikoliv německého textu, čímž do jisté míry setřel rozdíly mezi katolickou a protestantskou tradicí. Stejný neobvyklý postup následně zopakoval ještě ve slavné Mši h-moll. Někdy kolem roku 1733, nejspíš u příležitosti svátku Navštívení Panny Marie, pak připravil novou verzi Magnificat transponovanou z původní tóniny Es dur do D dur (BWV 243), aby mohly být v orchestru využity trubky, které se v Sasku obvykle ladily právě do této tóniny.

Text chvalozpěvu pochází z Lukášova evangelia a zachycuje promluvu Panny Marie, která se, již těhotná, setkává se svatou Alžbětou, rovněž v požehnaném stavu. Při setkání se v Alžbětině lůně pohne dítě, budoucí Jan Křtitel, a Alžběta vzdává Marii úctu (základ modlitby „Zdrávas, Maria“). Marie odpovídá chvalozpěvem velebícím Boží moc a jeho velké skutky. Tato pasáž vešla ve známost jako Magnificat („Velebí má duše Hospodina“). Text tedy navozuje radostnou a vznešenou atmosféru, která je v Bachově pojetí patrná od samotného počátku.

Bachovo zhudebnění předepisuje pět partů (dva soprány, alt, tenor a bas) a barokní orchestr s trubkou a tympány. Expresivní skladba sestává z dvanácti poměrně krátkých částí a Bach v ní hudebními prostředky dovedně ilustruje význam biblického textu: za povšimnutí stojí například volba žesťových nástrojů pro pasáže představující Hospodina coby vítězného bojovníka, překvapivé užití téměř kompletního ansámblu pro zvolání „Omnesgenerationes“ (Všechna pokolení), které vpadne do meditativního sopránového sóla, nebo energická a razantní fuga pro verš „Fecitpotentiam in brachiosuo“ (Prokázal sílu svým ramenem).

K nejzdařilejším částem skladby patří bezesporu meditativní árie „Quiarespexit“, v níž první soprán doprovází obligátní „milostný hoboj“ (oboed’amore), tedy druh hoboje laděný v A, který se vyznačuje jemnějším, altovým zvukem. Americký hudební kritik Michael Steinberg podotýká, že hlas a nástroj se zde napřed o materiál dělí v „kontemplativním duetu“ a následně hlas přechází do prostšího, deklamatorního stylu. V podobném duchu se nese i „Esurientes“, líbezná árie pro alt a dvě obligátní flétny.

Navzdory tomu, že jde o poměrně rané dílo a v Bachově tvorbě o raritu z hlediska zvoleného jazyka, se Magnificat stalo jednou z Bachových nejoblíbenějších skladeb vůbec, o čemž svědčí i velké množství nahrávek a četnost koncertních provedení.