Symfonii č. 27 G dur K 199 (161b/162a) zkomponoval Wolfgang Amadeus Mozart v dubnu roku 1773, tedy ve věku sedmnácti let. V této době měl již za sebou cesty do Itálie, během nichž vytvořil mimo jiné opery Mitridate, re di Ponto, Ascanio in Alba a Lucio Silla, a navázal blízké přátelství s Josefem Myslivečkem, tehdy již zavedeným a slavným skladatelem vážných oper i instrumentální hudby, který jej v této fázi kariéry výrazně ovlivnil. Navzdory nadějím otce i syna Mozartových se však Wolfgangovi nepodařilo získat v Itálii stálý přísun zakázek či angažmá u šlechtického dvora a vrátili se tedy do Rakouska, kde byl Wolfgang zaměstnán u dvora salzburského knížete-arcibiskupa Jeronýma z Colloreda, posledního vládce Salcburského knížecího arcibiskupství. Během této služby zkomponoval Mozart velké množství různorodých děl, k nimž patří symfonie, sonáty, mše, smyčcové kvartety a houslové koncerty. Právě do tohoto období spadá také vznik Symfonie č. 27 G dur. Jedná se o jednu z tzv. „salcburských symfonií“ (spolu se symfoniemi č. 22, 23, 24 a 26), které byly podle hypotézy Alfreda Einsteina, významného muzikologa a odborníka na Mozartův život a tvorbu, objednány neznámým italským mecenášem. Obsazení symfonie si žádá dvě flétny, dva lesní rohy a smyčce, k nimž se obvykle přidávaly fagot a cembalo. Jde o jemnou a lehkou skladbu, která zaujme svou živou náladou, zvučností a jasnou barevností fléten a lesních rohů.