O životě největšího génia české barokní hudby Jana Dismase Zelenky (1679–1745) nemáme mnoho informací a dlouhé etapy jeho života zůstávají zcela zahaleny tajemstvím. Víme, že se narodil jako syn kantora a varhaníka Jiříka Zelenky Bavorovského (1648/9 nebo 1655–1724) v Louňovicích pod Blaníkem, kde byl 16. října 1679 pokřtěn jako Jan Lukáš Zelenka, a na další desetiletí se nám nit jeho života ztrácí. Nevíme, kdy a proč přijal jméno Dismas, a stejně tak nevíme nic o jeho dětství a mládí, nedochoval se žádný jeho portrét a neznáme ani přesné místo jeho posledního odpočinku. 

Až roku 1704 objevujeme stopy pětadvacetiletého Zelenky v Praze, kde pro provedení na jezuitské koleji sv. Mikuláše na Malé Straně komponuje hudbu k latinské školní hře Via laureata ZWV 245. Hudba této první prokázané Zelenkovy skladby se ztratila, a jeho první zachovaná díla tak pocházejí až z doby kolem roku 1709 – první část Statio quadruplex pro Processione Theophorica ZWV 158 a Immisit Dominus pestilentiam ZWV 58. Z titulní stránky Immisit Dominus pestilentiam se nám dostává informace, že v době, kdy toto dílo Zelenka komponoval a řídil jeho provedení na jezuitské koleji v Klementinu, žil v domě svobodného pána Hartiga. Ludwig Joseph von Hartig (1685–1735) byl významný rakouský šlechtic, císařský místodržící, velký milovník umění a výborný hráč na cembalo. Svobodný pán Hartig byl onou osobností, která Zelenkovi otevřela dveře do velkého světa hudby, prohloubila jeho hudební vzdělání a podpořila tohoto (na tehdejší dobu již postaršího) začátečníka v další hudební kariéře.

Pravděpodobně na přelomu let 1709–10 se již Zelenka objevuje v Drážďanech jako kontrabasista dvorní kapely saského kurfiřta a polského krále Augusta II. Silného. Kromě stipendijního pobytu ve Vídni v letech 1716–1719 a krátkého návratu do Prahy při příležitosti slavné korunovace císaře Karla VI. na českého krále pak Zelenka zůstává v Drážďanech až do své smrti 23. prosince roku 1745. Přestože během dlouholeté služby Augustu Silnému a později jeho synovi Friedrichu Augustovi II. často zastával kapelnické povinnosti nejprve za nemocného Johanna Davida Heinichena (1683–1729) a později za nepřítomného Johanna Adolpha Hasseho (1699–1783), nikdy se mu nepodařilo získat prominentní postavení u dvora a titul kapelníka. Až v roce 1735 mu byl – společně s J. S. Bachem – propůjčen čestný titul Kirchencompositeur, s jehož udělením však nebyl spojený žádný hmotný užitek. Přesto však lze považovat Zelenkovu kariéru za neobyčejně úspěšnou. Ve světle skutečnosti, že ve věku kolem třiceti let, kdy většina skladatelů jeho doby prožívala vrchol své kariéry, tento začátečník teprve sbíral první skladatelské zkušenosti, se zdá být jeho pozdější kariéra přímo oslnivá. Zelenka se v Drážďanech ocitl v centru kulturního dění jednoho z nejzářivějších evropských dvorů, spolupracoval s nejlepšími pěvci a instrumentalisty a stýkal se s největšími skladateli své doby.

Zelenka zhudebnil žalm Miserere hned dvakrát: poprvé v roce 1722 v tónině d moll (ZWV 56) a podruhé v roce 1738 v tónině c moll (ZWV 57). První zhudebnění vzniklo pro velikonoční obřady na drážďanském dvoře, ve stejné době jako slavnější skladby jako Responsoria pro hebdomada sancta (ZWV 55) a Lamentationes Jeremiæ Prophetæ (ZWV 53, 54).