Program nazvaný Pianto napoletano (Neapolský pláč) představil 7. března v Rudolfinu vokálně instrumentální díla barokních mistrů Neapole: Alessandra Scarlattiho, Tommasa Traetty a Francesca Duranteho.

„O italské a zejména jihoitalské hudbě lze obecně říct, že i u tragických témat se v ní smutek projevuje trochu jiným způsobem, než jaký nám evokují díla například z 19. století: Onen těžký, ponurý smutek se v ní objeví skutečně jen málokdy. Kolik krásných, sladkých a dojemných melodií nabízí třeba Pergolesiho Stabat Mater! To je, myslím, vlastní italské duši obecně – i smutné poselství je naplněno určitou nadějí. Koneckonců text ordinaria hned v úvodu Duranteho Requiem tvoří modlitba ‚světlo věčné, ať jim svítí‘. Naději na ono světlo dokázali zejména neapolští skladatelé krásně přetavit do své charakteristické hudební řeči,“ vysvětluje dirigent a umělecký šéf Collegia 1704, Václav Luks.

Jako první velký skladatel bývá s neapolským hudebním stylem spojován Alessandro Scarlatti (1660–1725). Scarlattiho Miserere c moll pro pět hlasů, smyčce a basso continuo je vytříbeným příkladem zpracování žalmového textu v koncertantním stylu. Kajícný žalm 51 byl zhudebňován často, zpíval se nejenom při tzv. temných hodinkách ve Svatém týdnu, ale i při řadě jiných příležitostí zejména v postní době.

K nejslavnějším a nejvlivnějším chrámovým dílům neapolského původu patří Stabat Mater Giovanniho Battisty Pergolesiho. Také Tommaso Traetta (1727–1779) ve svém pozdějším zhudebnění téhož textu využívá sólového sopránu a altu. K nim však připojuje čtyřhlasý sbor, jemuž svěřuje významné partie celé skladby. Rozsáhlý text proslulé básně středověkého původu skladatel člení do samostatně zpracovaných uzavřených čísel. Jeho mistrovství spočívá v bohatosti, s jakou jednotlivé části vnitřně diferencuje. Od svých neapolských učitelů, jimiž byli Nicola Porpora a Francesco Durante, Traetta převzal cit pro přirozené vedení vokálních partů. Ty si i v náročné koloratuře vždy zachovávají žádoucí zpěvnost.

Druhá polovina večera s názvem Pianto napoletano dala prostor jinému druhu expresivní smuteční hudby, mši za zemřelé. V nespočetné řadě autorů, kteří během 18. století přispívali k tomuto žánru, zastává významné místo také Francesco Durante. V Dvořákově síni Rudolfina zaznělo Requiem a due cori, to nejrozsáhlejší. A to nejen díky své délce, ale i vzhledem k požadovanému provozovacímu aparátu. Ten vedle smyčců a lesních rohů zahrnuje osm zpěvních hlasů seskupených do dvou sborů. O velké popularitě Duranteho rekviem svědčí na čtyřicet dochovaných opisů skladby, ve své době nevydané tiskem.

foto: Zdeňka Hanáková