První koncert jarní části sezóny nabídl posluchačům 14. února v Dvořákově síni v autentickém provedení pod taktovkou Václava Lukse také předehru k Mozartově opeře La clemenza di Tito a jednu z takzvaných Londýnských symfonií Josepha Haydna.

La clemenza di Tito byla druhou operou, kterou Mozart napsal přímo pro Prahu. Jednalo se o inscenaci objednanou narychlo českými stavy pro oslavu korunovace Leopolda II. českým králem v létě 1791.

Joseph Haydn bývá obvykle jmenován jako první z vídeňského trojhvězdí. Svého o čtyřiadvacet let mladšího kolegu a přítele však přežil o šestnáct let a svá vrcholná díla složil až po Mozartově smrti. Patří mezi ně i takzvané Londýnské symfonie. Skladby určené pro široké publikum napsané pro hojně navštěvovaný londýnský koncertní cyklus, který pořádal anglický houslista Johann Peter Salomon. Řada těchto populárních skladeb se dočkala přezdívek, pod nimiž jsou známy dodnes. Symfonie č. 98 B dur žádnou přezdívku nemá. Její pozoruhodná druhá věta však bývá označována jako Haydnovo „Requiem za Mozarta“, skladatelovu osobní poctu zesnulému příteli.

Druhou větou se proslavila také Sedmá symfonie Ludwiga van Beethovena, kterou vyvrcholil večer v Rudolfinu nazvaný Apoteóza tance. Právě toto slovní spojení totiž údajně na adresu Beethovenova díla použil Richard Wagner, když chtěl ilustrovat příbuznost orchestrální hudby a tance.

„Beethovenův originální, ježatý rukopis působí dodnes nesmírně silným a strhujícím dojmem. Wagnerova výpověď myslím věrně popisuje charakter celé symfonie, taneční víření je skutečně příznačné především pro první a čtvrtou větu. Jsem přesvědčený, že trochu té tanečnosti je i v druhé větě, která se často interpretuje jako smuteční pochod. Nicméně Beethovenovo tempo je nadepsáno allegretto, slušelo by jí tedy, a my se o to pokusíme, kdyby byla zbavena oné ponuré zatěžkanosti, s níž se často hrává,“ naznačil Václav Luks před koncertem interpretační záměr provedení slavného Beethovenova díla.

foto: Tokpa Korlo